Historie

Překlad německého textu z knihy  „Atlas des ehemaligen politischen Bezikres Tachau- Pfraumberg „ vydané v roce 1973 , text : Josef Schnabl

Obec  se sdružuje kolem 8 ha velkého rybníka  „Irlweiher“ – Olšový rybník, jímž protéká „Reichenbach“ – Hraniční potok , dnes Mže. Baron Husmann, erbovní pán od roku 1623 do 1653 nechal starý, třicetiletou válkou poničený rybník znovu obnovit na místě zvaném „Irllohe“ – Olšina.

V Olšině, v Brance se dle tachovské matriky vyskytovaly obytné budovy již v roce 1663. Ale o skutečném osídlení lze hovořit teprve od časů hraběte Losiho v roce 1664. Počínaje rokem 1713 se již objevuje a používá jméno  „Galtenhof“ ( Jalový dvůr – nyní Branka) , kdy zde byl zřízen panský poplužní dvůr pro jalový dobytek ( staré, pro chov nehodící se krávy), který byl od roku 1838 uváděn jako dědičně nájemný. V tereziánském katastru je obec uvedena pod dvěma názvy  :  „Waldhäusler oder Galtenhof Ihrl Weyher „ ..doslovně lesní domky nebo Jalový Dvůr-Olšový rybník.

Část obce „Thörl“ je v tachovské kronice zmiňována, jako na „ tzv. Thörl nebo Lust byla postavena hájenka“. Jméno pochází ze slova Tore/brána, která byla součástí lesního oplocení při staré cestě na Griesbach.

Obec : V roce 1713 čítal Jalový dvůr  9 obyvatel , z nichž se doposud zachovala jména Schwägerl, Rauch a Häupl. V roce 1788 zde stálo 15 čísel, v roce 1838 to bylo 63 a naposledy 118 čísel , kdy se jednalo o nejvyšší počet domů . počet obyvatel v roce 1930 představoval 513 osob, z to byli 4 Češi a 7 cizinců, zbytek Němci. V roce 1939 zde žilo již 549 osob.

Sama obec nikdy nevlastnila žádnou pozoruhodnou nemovitost. Patřila jí škola a usedlost č.p. 9. V roce 1929 obdržela od panství Windisch- Grätz les zvaný Tischlerwald, který byl odlesněn a zájemci odkoupen na stavební prostor. Mezi posledními obecními představenými lzenalézt jména Johann Lippert, Andreas Egerer, Wenzel Kreuzer  a Josef Roth.

Kostel : Na jeho založení se podílely všechny osady děkanátního úřadu v Tachově. Za panování Josefa II. Se vytvořily nové duchovní celky. Branka patřila pod faru v Halži.

Škola : Jalový dvůr náležel od roku 1803 pod školu v Lučině -Sorghof . Počínaje tímto rokem odtamtud docházel 1-2x týdně učitel a vyučoval děti v domech rodičů. Později byla jako škola používána pastouška č.p. 9. Byla přestavěna a od 1.2. 1873 otevřena druhá třída. V roce 1890 byl postaven nový školní dům č.p. 90 a rok poté začal sloužit svému účelu. Posledními učiteli byli Johann Janka, Alois Kraus, Karl Maier a jako poslední vrchní učitel Josef Schnabl ( 1930-1945).

Hospodářské poměry : Jen málo hospodářských usedlostí mohlo zajistit obživu pro své obyvatele. Větší část lidí se musela poohlednout po vedlejším výdělku. V Jalovém dvoře byli pouze dva sedláci, kteří vlastnili více jak 5 ha. 43 chalupníků  mělo od 2-5 ha. Poslední počet hostinců činil čtyři. Svého času zde prosperoval hutní průmysl , jenž , jak se lze dočíst, se vyskytoval v blízkosti Lučiny. V Jalovém dvoře stály dvě vysoké pece a dva prutové hamry. V obci, která byla v roce 1929 elektrifikována se nalézalo oddělení finanční stráže a později také poštovního úřadu , poté zde byl v roce 1913 zřízen poštovní sklad a v roce 1872 v domě č.p. 61 přenesený poštovní úřad. Vodní díla na Hraničním potoku byla využívána již v raném období živnostníky v délce od obce až k Waffenmühle. Vysoké pece, železné buchary, valcíře, stoupy, leštičky a brusky skla, mlýny, pily, strojena výrobu šindele, továrny na výrobu perleti, dřevěných forem a na výrobu dřevěných kopyt zde vyrostly v průběhu posledních tří staletí. V 19. století se údolím nesl zvuk stoup , bucharů a tepot kováren a drnčení povozů a výkřiků dělníků a formanů, kteří se svými spřeženími obstarávali dopravu rudy, uhlí, štěrku, vápna, dřeva i popela a zpět pak odváželi výrobky ze železa, skla a hašené vápno. Povozničení bylo jedním z nejdůležitějších vedlejších zdrojů obživy hraničních obyvatel a rovněž tak doprava dřeva, která se udržela velmi dlouho. Posledním zdrojem výdělku byl perleťářský a dřevěné formy zpracující průmysl. Již v roce 1886 zhotovovalo několik domácích pracovníků v Jalovém dvoře perleťové knoflíky a tyto dodávalo do Tachova. V roce 1898 vybudoval Heindrich Adler z Tachova v Jalovém dvoře provoz na výrobu perleťových knoflíků.  Vyráběly se všechny druhy knoflíků, které se vyvážely po celém kontinentě a přes Anglii i do zámoří. 150 zaměstnanců a domácích pracovníků zpracovávalo měsíčně tři vagony perleti z mušlí. Průměrná mzda jednoho zaměstnance činila jeden zlatý ( 2 koruny staré rakouské měny) za den. V nejlepším případě se dalo vydělat 10 zlatých týdně. V roce 1937 zde pracovalo 220 pracovníků a 11 úředníků, mnoho domácích pracovníků z Jalového dvora a lidí ze sousedních vsí v to nepočítaje. Za týden bylo na mzdách vyplaceno přes 25 000 korun, polovina vydělaných peněz však Jalový dvůr opouštěla. V roce 1929 se zavedla jako surovinu na výrobu knoflíků umělá pryskyřice a galalit. V roce 1938 musel R. Adler svůj majetek opustit. Oba úředníci Beer a Zeidler vedli podnik dál jako správci, dokud vypuknuvší válka nezabránila dalšímu rozvoji.

V lesním prostoru u „Bärenloch“stála stará pila, vyhořelá v roce 1868, dále přímo u Olšového rybníka panský mlýn č.p. 1 , který dodával celé obci elektrický proud. Dříve se zde nacházela brusírna zrcadel. Trochu stranou se nalézala dřívější leštírna č.p. 66, přestavěná na panskou pilu na šindele, v níž později opět nalezl svoje místo průmyslová závod na výrobu dřevěných forem firmy Kasseckert a Heimerl. Na místě pro pily u hlavní silnice stála Mathildina pila č.p. 86 , která byla opuštěná, dokud v ní nebyla zřízena panská pila na parní pohon. Nejprve zde stála vysoká pec. Hromad se struskou se užívalo k látání cest. V blízkosti se nalézala továrnička na výrobu perleťových knoflíků č.p. 57 Andrease Egerera, prvního vedoucího firmy H. Adlera. Dřevěným a perleťovým výrobkům se Egerer věnoval také později, ale jako domácí zaměstnanec.

Poté co se v noci podařilo odstavit k obraně připravený Wehrmacht a jejich přisluhovače, byl Jalový dvůr otevřen dne 5. Května 1945 pochodujícím Američanům. V tento den převzal starosta Roth obec . Posádka se usadila v mateřském domově v Thörl. Osiřelé a civilní obyvatelstvo nebylo ušetřeno, neboť byl zastřelen jeden muž, když odmítl uposlechnout příkaz, aby zůstal stát na místě.

Jako první přišli do Jalového dvora v červnu 1945 financové. Statky a pozemky převzala pastevecká společnost v Tachově. Vysídlování začalo 2. března 1946. Někdo přešel hranici nepovoleně na černo. Na podzim 1946 bylo několik Němců vráceno zpět. Dne 6.4. 1948 opustilo dalších šest rodin domov. Tři rodiny, které byly spřízněné s Čechy, zůstaly v obci. Noví obyvatelé,zakarpatští Rusíni , jsou zaměstnáni v zemědělství a lesnictví. Mnoho budov, mezi nimi i škola, bylo opraveno.

Jinak odkazuji na PORTAFONTIUM , kde si o Brance, dříve Galtenhof, kdo umí německy, může vytáhnout spoustu zajímavostí ..jsou zde výpisy z matrik, ze sčítání, kroniky školy....

Po válce a postupném odsunu Němců sem přišla směsice lidí ze všech možných koutů ..tak jako do celého pohraničí ,  postupně přicházeli reemigranti a  v roce 1947 pak skupinka Zakarpatských Rusínů, především z vesnice Vagaš u Tarna Mare, nyní Rumunsko. Ačkoliv nebyli reemigranti v pravém slova smyslu....přihlásili se po válce ke Slovenké národnosti a podařilo se jim tak získat možnost přesídlit se k nám do pohraničí, protože v Rumunsku nechtěli žít ( nebyli Rumuni). Přistěhovali se nejen do Branky, ale i okolních vesnic : Lesná, Obora, Výšina, .... 

Že přesídlení pro ně nebylo lehké je možné se dobře představit, neboť zde byla barierou nejen řeč , ale i odlišnost kultur, zvyků , náboženského vyznání ...mnozí byli negramotní . Ale to vše během několika desetiletí překonali . Přesto si zachovávají své zvyky a nyní jsou Ti, kteří zvou  nás Čechy i Němce na své tradiční svátky a hody a my rádi přijímáme. 

Jedinou kroniku z poválečné historie Branky jsem nalezla na PORTAFONTIUM . Je kronikou obce za leta 1958-1963 , kterou psal politický pracovník OV KSČ Jaroslav Helmich. Je sice poplatná době , kdy byla psána , ale je z ní patrno, že zde obec docela dobře  žila  a bylo zde několik spolků . 

Z výstřižků novin je patrné, že Branka byla i v poválečném období rekreačním místem ...byli zde pravidelně pořádány pionýrské tábory a školy v přírodě.

Starý mlýn ( čp. 87) byl přebudován na rekreační zařízení Uranových dolů a konaly se často hornické dny a zábavy. 

Donkavilla ( čp. 97) dům u zajívavého skalního útvaru využíval VÚ Tachov rovněž pro rekreační účely . 

Dá se říci, že  poválečné historie Branky je spjata především s pohraniční posádkou, která zde vždy byla . Mnozí starší občané rádi vzpomínají na doby , kdy vojáci představovali pro místní obyvatele oporu i kulturní vyžití.  Našla jsem webové stránky VOJENSKO ..kde jsou fotografie z dob, kdy zde posádka existovala dle jednotlivých roků a bývalí pohraničníci zde vzpomínají na dřívejší vojenské časy a pořádají vzpomínkové srazy i zde na Brance. 

Ještě před revolucí a otevřením hranic objevili Branku chataři ....v roce 1985-6 na severní straně rybníka vyrostlo několik chat . S příchodem chatařů se tato část vesničky postupně zkrášlovala

Po otevření hranic se postupně osada Branka začala zalidňovat, přijížděli na návštěvy Němci podívat se na místa, kde žily jejich rodiny, zavzpomínat . Postupně se objevili zájemci o výstavbu chat i rodinných domů na stálé bydlení. Přeci jen blízkost hranic měla najednou po dlouhé době svá pozitiva: nákupy, dojíždění za prací ..i když stále si Branka udržela statut rekreačního sídla. A tak vzniklo během 20 let na Brance mnoho nových nemovitostí, lidé začali více udržovat své zahrady a nejbližší okolí . Vznikl tlak i na obec Halži, aby zajížděla častěji do osady a udržovala obecní pozemky. V roce 2015-16 se Branka dočkala dětského hřiště , nového poutače a  rekonstrukce pláže u kapličky.